Všechno to začalo v květnu roku 2020, kdy jsem doma měla čtvrtý půlroční uzlíček a říkala jsem si co já vlastně budu dělat?! Mám 4 děti, představa že se zapojím do klasického pracovního procesu mě upřímně docela děsila.
V té době jsme hodně řešili obouvání a to v čem děti chodí. Chodily hlavně bosé. V tu dobu mě napadlo pořídit si e-shop s barefoot obuví. Manželovi se to úplně nezdálo (moc času, práce, investice...kdyby chudák věděl co ho čeká, s tím e-shopem by radši souhlasil.) Ale stejně jsem se koukala po výrobcích obuvi, o tom jak to všechno vzniká. A když jsem začala pátrat, zjistila jsem že se spoustu věcí vyrábí v otřesných podmínkách, kdy nejen obuv ale i módu vyrabějí lidé, hlavně ženy a děti za směšný peníz. Člověk asi nespasí svět, ale může dělat spoustu rozhodnutí která vedou k lepším věcem. A proto mě jednou v noci probudila myšlenka že chci boty šít. A tím to všechno začalo...
Na internetu jsem si na Fb našla skupiny které se zaměřují na výrobu barefoot obuvi, díky nim jsem zjistila jak se to dělá a co je k tomu třeba. První pokusy byly naprostá katastrofa. Ale postupně jsem zvládala nositelné páry, přihlásila jsem se do školy, za covidu jezdila do Zlína. Zde jsem potkala nové nadšence a kolegy, ale i lidi kteří už jsou profesionálové. Byla to skvělá zkušenost.
A proč jsem tedy nezůstala u bot a začla šít? To je velmi dobrá otázka.
Protože jsem si u toho šití bot přestala věřit. Je to takový zajímavá paradox. Dokud to člověk dělá jako "zábavu" nemá úplně obavy že něco pokazí. Ale když se zrodí myšlenka že by to možná mohlo být vážné a být to jako práce na plný úvazek, přišel strach. Ale vím že jejich čas ještě přijde.
Se šitím jsem se setkala už jako dítě. Mamka měla doma skříňový šicí stroj Lucznik a do dnes si pamatuji jak voněl i jak to znělo když mamka šila. Měla jsem spoustu pěkných modelů, tylových sukní, princeznovských šatů a i moje Barbíny měly svoje krásné šaty.
Když jsem byla poprvé těhotná naučila jsem se háčkovat a plést. Když jsem byla podruhé těhotná, koupila jsem si šicí stroj. A když jsem začala s těmi boty, tak jsem začala i s šitím. Vrátila jsem se k polštářům a začala obšívat děti čepicemi, trička, mikiny... A pak jsem si začala troufat na věci pro sebe.
K tomu aby vznikly šaty Bel byla inspirace postupná a vedlo k nim několik kroků.
Velkým zdrojem inspirace, je svět kolem nás. Nekonečná studnice inspirace je na Pinterestu no a pak třeba ve vlastní skříni nebo seriálu. V té mojí skříni visely šaty ještě z doby kdy jsem pracovala jako obchodní zástupce. Byly krásné, lněné se skládanou sukní, lodičkovým výstřihem a kapsami. Ale už mi dávno nebyly. Pak jsem jeden večer seděla u seriálu Slunečná a byly tam. Krásné bleděmodré šaty, vypadaly tak pohodlně a elegantně zároveň, že jsem si řekla to jsou ty pravé. Začala jsem hledat střih. Našla jsem. Byl to střih Pavlína na www.zivestrihy.cz , v té době ale nebylo možné ho použít jako licenční střih. Proto jsem řešila co a jak dál. Je to klasický střih, který je generacemi žen před námi ověřený, a lichotí každé ženě. A tak jsem si našla oděvní konstruktérku, se kterou stále spolupracuji a vznikly šaty Bel. Šaty které všem ženám, které doma nemají šicí stroj a nebo nemají dost času si svoje šaty ušít dělají lepší den.
Inspirace je všude kolem nás. Náš rybníček je takový dost malý a všechno dokonalé už dávno před námi někdo vymyslel. Ale pokud se nám společně bude dařit měnit myšlení a pohled na domácí výrobu módy, kdy si žena radši pořídí šaty od tuzemského výrobce, nebo si je ušije sama a nepůjde si je koupit do fastfashionu je to dobrý krok pro nás všechny.
S láskou Katka.